SDEU: Google v. González

Po kontroverzním zrušení Směrnice 2006/24/EC, které začíná přinášet konkrétní následky v podobě pozastavování účinnosti implementačních předpisů, se SDEU opět postavil za ochranu soukromí. Otázkou je, zdali soud tentokrát opravdu nepřestřelil, jak si myslí Martin Husovec, který ale ani zdaleka není sám.

Ve svém rozhodnutí ze dne 13. 4. 2014 SDEU mj. dovodil, že:
1) Článek 2 písm. b) a d) směrnice [...] 95/46/ES [...] musí být vykládán v tom smyslu, že jednak činnost vyhledávače spočívající ve vyhledávání informací zveřejněných nebo umístěných na internetu třetími osobami, v jejich automatickém indexování, v jejich dočasném ukládání a konečně v jejich poskytování uživatelům internetu v určitém preferenčním pořadí musí být kvalifikována jako "zpracování osobních údajů"[...], a jednak provozovatel uvedeného vyhledávče musí být považován za "správce" [...].
2) Článek 4 odst. 1 písm a) směrnice 95/46/ES musí být vykládán v tom smyslu, že zpracování osobních údajů je prováděno v rámci činností provozovny správce na územé členského státu ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud provozovatel internetového vyhledávače zřídí v členském státě pobočku nebo dceřinou společnost [...], která zaměřuje svou činnost na obyvatele tohoto státu.
3) Článek 12 písm. b) a čl. 14 první pododstavec písm. a) směrnice 95/46 musí být vykládány v tom smyslu, že za účelem respektování práv stanovených v uvedených ustanoveních, a pokud jsou v nich stanovené podmínky skutečně splněny, musí provozovatel vyhledávače vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jména osoby odkazy na webové stránky zveřejněné třetími osobami a obsahující informace týkající se této osoby rovněž v případě, že toto jméno nebo tyto informace nebyly předtím nebo současně vymazány z uvedených webových stránek, a to případně i tehdy, jestliže je jejich zveřejnění na uvedených stránkách samo o sobě v souladu se zákonem.
4) Článek 12 písm. b) a čl. 14 první pododstavec písm. a) směrnice 95/46 musí být vykládány v tom smyslu, že v rámci posouzení podmínek pro uplatnění uvedených ustanovení je třeba zejména přezkoumat, zda má subjekt údajů právo na to, aby daná informace týkající se jeho osoby za současného stavu již nebyla nadále spojena s jeho jménem prostřednictvím zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jeho jména, aniž přitom konstatování takového práva předpokládá, že zahrnutí dotčené informace do uvedeného seznamu subjekt údajů poškozuje. [...]

Pozice Googlu je v tomto případě poměrně jasná, kdy Eric Schmidt pro agenturu Reuters uvedl: "A simple way of understanding what happened here is that you have a collision between a right to be forgotten and a right to know. From Google's perspective that's a balance. Google believes having looked at the decision, which is binding, that the balance that was struck was wrong" (zdroj).

Mimo Google rozhodnutí přineslo intenzivní diskuze nad jeho pozitivními i negativními aspekty.

Jako pozitivní aspekt je nutné vidět snahu podřídit Google legislativě EU. Současně se může jednat o přípravu na zavedení "práva být zapomenut", které obsahuje reformní balíček ochrany osobních údajů, jelikož ENISA už v minulosti varovala před problémy s vynucováním tohoto práva a navrhla možné řešení přesně odrážející rozhodnutí SDEU (zdroj, s. 18). Zakotvit podřízení evropské legislativě se nicméně nepodařil zcela beze ztrát. Národní soud navrhoval tři různé modely, tedy existenci provozovny (což bylo přijato SDEU), dále použití nástrojů (roboti, ukládání dat, používání doménových jmen) nebo automatickou aplikaci Listiny základních práv EU. SDEU nakonec přijal existenci provozovny (v případě Googlu zaměřenou na prodej reklamy) jako určovatel pro aplikaci evropského standardu ochrany, což přináší otázku další aplikace na menší vyhledávače, které provozovnu na území EU mít nemusejí (zdroj).

Na druhou stranu je rozhodnutí kritizováno za posouzení situace striktně optikou ochrany osobních údajů a soukromí, a nikoli dalších práv, která ovlivňuje. SDEU v rozhodnutí vůbec nezmiňuje právo na svobodu projevu, do kterého ale prokazatelně svým rozhodnutím zasáhl (zdroj).

Tisková zpráva v angličtině zde.
Text rozhodnutí v angličtině zde.
Text rozhodnutí v češtině zde.
Pro připomenuti z minulosti případ Google Autocomplete v angličtině zde.

Ústavní soud ke sdělování díla veřejnosti

Dnes byl veřejně vyhlášen nález Ústavního soudu ("ÚS") ve věci stěžovatelky Velo s.r.o. CZ ("stěžovatelka") proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ("KS"), kterým tento vyhověl žalobě kolektivního správce OAZA na vydání bezdůvodného obohacení z titulu sdělování děl veřejnosti provozováním rozhlasového vysílání v prodějně stěžovatelky.

Rozsudek byl označen jako protiústavní a zrušen a to z důvodů jak procesních, tak materiálních. In concreto ÚS konstatoval, že rozhodnutí KS"v otázce posouzení důvodnosti nároku je po právní i skutkové stránce založeno na nadmíru formalistické interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, na extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, na nedostatečném odůvodnění co do rozsahu reakce na stěžejní argumenty (obranu) stěžovatelky, přičemž se současně jedná o rozhodnutí ve  věci, kterou obecné soudy neposuzují jednotně, kterýžto postup vede ve svém posledku k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny." (18) Rozhodnutí soudu, dle názoru ÚS, "navíc zjevně postrádá oporu v provedeném dokazování, když z listinných důkazů založených ve spise naopak jednoznačně plyne, že vedlejší účastník (OAZA) dokonce nebyl ani s to identifikovat, zda v případě stěžovatelčiny provozovny šlo o rozhlasové či televizní vysílání, natož jaký přístroj měl být provozován, zda v jeho rámci byla užívána díla mistrů zvuku, které vedlejší účastník zastupuje, a to opravdu po celé období udávané v žalobě. (21) Zásadním pochybením pak bylo mj. i to, že proti stěžovatelce bylo vedeno skutkově i právně obdobné řízení, které jiný senát soudu v Hradci Králové ovšem rozhodl přesně opačně (tj. zamítl žalobu kolektivního správce).

K samotné povaze "sdělování díla veřejnosti", pak ÚS využil analogie s případem Del Corso (C-135/10), když konstatoval, že je nutno ad hoc v každém případě zkoumat, zda v daném konkrétním případě provozování rozhlasového vysílání a jeho konzumace ze strany veřejnosti inherentně patří do činnosti provozovatele a zda je takové provozování schopné mu nějakým způsobem přivodit pozitivní hospodářský efekt. V daném případě tedy, zda vysílání rozhlasového přijímače v prodejně stěžovatelky sloužilo (mohlo objektivně sloužit) jako zvuková kulisa k navození „lepší nákupní atmosféry“, resp. k „nárůstu počtu jejích zákazníků“.

Dle ÚS "pro posouzení důvodnosti žaloby tedy bylo rozhodující, zda stěžovatelka po dobu uvedenou v žalobě provozovala zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti (ve smyslu judikatury Soudního dvora), zda k tomuto sdělování autorských děl veřejnosti skutečno docházelo po celou dobu uvedenou v žalobě a zda se jednalo o díla autorů, jejichž práva je oprávněn vedlejší účastník na základě zákona či smlouvy spravovat. Ani jeden z těchto prvků však krajský soud nepodrobil, navzdory stěžovatelčině argumentaci, patřičnému hodnocení a omezil se de facto na konstatování, že v její provozovně byl umístěn technicky způsobilý přístroj a že v průběhu provozní doby vysílal, na což soud usoudil ze zprávy jiného kolektivního správce o uzavřené smlouvě. Zde lze poznamenat, že ÚS argumentuje zejména judikátem ve věci C-135/10, který se ale týkal výrobců zvukových záznamů, nikoliv pak dalších předmětů ochrany (autorských děl hudebních).

Každopádně ÚS v tiskové zprávě naznačuje, že poskytl "vodítko" obecným soudům, jak obdobné případy rozhodovat. Nelze ovšem s naprostou jistotou tvrdit, zda takové vodítko bylo poskytnuto i pro jednotlivé provozovatele, totiž kdy se o sdělování díla veřejnosti skutečně jedná a kdy už ne. Nález tak zřejmě nelze chápat jako generální osvobození pro všechny prodejce a provozovatele např. gastronomických zařízení. V médiích byl případ soudcem zpravodajem představen mj. i s tím, že jeden z důvodů rozhodnutí bylo, že zákazníci nechodí do obchodu s koly poslouchat muziku. Platí tyto závěry i pro obchody se stylovým oblečením? A pro restaurace?

Velmi trefná je ale poznámka v bodě 28 nálezu, která mj. i odůvodňuje, proč se této věci ÚS věnoval tak extenzivně a neodmítl ji z důvodu bagatelní výše sporu. Judikatura obecných soudů je totiž problematice autorského práva a povinnosti subjektů provozujících pro veřejnost zařízení různého druhu uzavírat dle tohoto právního předpisu s kolektivními správci licenční smlouvy značně rozkolísaná a to z toho prostého důvodu, že se jedná o bagatelní věci. ÚS tak jistým způsobem "převzal" funkci odvolací soudu.

Plné znění nálezu.
Tématická reportáž na ČT24 s vyjádřením zástupce Ústavu práva a technologií.

(Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové zmiňované v nálezu již byly vyžádány dle zákona č. 106/1999 Sb.) 

Open Data licencování - dotazník Evropské komise

Zájemci o problematiku Open Data a licencování informací veřejného sektoru mohou vyjádřit svůj názor v tomto dotazníku Evropské komise.

Licenční prvek "NonCommercial" licencí Creative Commons před německým soudem

V tomto případě užil na svých stránkách veřejnoprávní rozhlasový vysílatel Deutschlandradio ("žalovaný") fotografii žalobce ze stránkech Flickr, licencovanou pod Creative Commons Attribution-NonCommercial 2.0, na stránkách http://dradiowissen.de/.
Autor fotografie a poskytovatel licence CC požadoval nejprve stažení svého díla z webových stránek. Posléze přistoupil k vymáhání svých práv i soudní cestou, když tvrdil, že "nekomerční užití", nezahrnuje užití na webových stránkách, byť veřejnoprávního, vysílatele.
V rozsudku vyhlášeném dne 5. 3. 2014 dal kolínský soud za pravdu žalobci, když za "nekomerční užití" označil pouze "výlučně soukromé". Při svém rozhodování vycházel z toho, že licence samotné nejsou nijak určité a je tedy nutno maximálně redukovat rozsah poskytnutých práv, tedy pouze na soukromé nevýdělečné užití. Veřejnoprávní status dle soudu nehrál v tomto posuzování žádnou roli - svým jednáním, tedy zařazením příspěvku, v němž byla fotografie použita, do archivu a jeho následným zveřejňováním na vyžádání se svojí činností přiblížil komerčním vysílatelům.
Žalobci tak přiznal jak náhradu škody (licenční analogií stanovený ušlý zisk dle sazebníku

Mittelstandsgemeinschaft Foto-Marketing).

Je tak patrné, že výklad pojmu "nekomerční užití" bude zřejmě divergovat dle jurisdikcí a nebude tedy jednotně vykládán. Na tyto možné důsledky vágního vymezení nekomerčního užití v licencích Creative Commons, jakož i jejich druhého restriktivního prvku NoDerivatives, zakazujícího vytváření upravených děl, bylo upozorňováno ze strany různých aktivistů již od roku 2012.

Každopádně vysílatel se proti rozsudku odvolal, případ tedy budeme dále sledovat.
Rozhodnutí a celou debatu o licenčním prvku "nekomerční užití" je nutno chápat v širším kontextu a to zejména s ohledem na nedávno přijatou Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU zedne 26. února 2014 o kolektivní správě autorského práva a práv s nímsouvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních dělonline na vnitřním trhu. Ta má umožnit autorům smluvně zastupovaným kolektivními správci vykonávat práva samostatně právě pro nekomerční účely. 

Komentář k případu v němčině a angličitně.
Plné znění rozsudku.

Stáže v rámci programu STEP (ELSA)

Pokud nevíte, kam v létě nebo na podzim vyrazit, 4. května je uzávěrka přihlášek do programu STEP a k dispozice jsou i stáže z oblasti práva ICT.

Stážisty konkrétně hledá Ústav práva a informatiky na Laplandské univerzitě ve Finsku, Media rights institute v Ázerbájdžánu a hlavně EDRi v Bruselu.