Ústavní soud k povinnosti platit odměny kolektivnímu správci autorských práv

Ústavní soud se vyjádřil  k povinnosti platit odměny kolektivnímu správci autorských práv INTERGRAM za zpřístupňování záznamů a na nich zaznamenaných uměleckých výkonů výkonných umělců veřejnosti prostřednictvím televizoru.

ÚS se v nálezu věnuje zejména presumpci užívání autorských děl a tedy doktríně "potenciální recepce" a kritickému § 18 odst. 3 AutZ.

Z nálezu pak vybíráme:

"29. Zároveň je však třeba zdůraznit (i s ohledem na výše vyřčené), že musí být prokázáno, že toto zařízení umožňující televizní přenos je provozuschopné, respektive že skutečně jeho prostřednictvím vůbec může docházet k zásahům do autorských práv (viz též důraz na ‚poskytování signálu‘ ve výše citovaném rozsudku Soudního dvora č. C-306/05). Tak tomu zajisté bude, pokud kolektivní správce při prováděné kontrole zjistí, že televizor je zapnutý, obzvláště pokud zároveň zprostředkovává konečnému uživateli díla chráněná autorským zákonem, která jsou kolektivním správcem spravována. Opačná situace však nastane, pokud kolektivní správce najisto tuto skutečnost nepostaví. Za tohoto stavu totiž nemůže ze samotné faktické existence a pouhého umístění televizoru v restauračním zařízení dovozovat, že skutečně slouží k výše uvedenému účelu, poněvadž přesvědčivě nezjistí, zda je provozuschopný, zda umožňuje zachycení vysílacího signálu apod. Pokud totiž dotčený televizor fakticky k veřejnému přenosu děl ani nemůže sloužit, nemůže být jeho prostřednictvím ani zasaženo do chráněných autorských práv, a nebylo by tak důvodné požadovat po provozovateli, v jehož restauračním zařízení je umístěn, uzavření licenční smlouvy na užití autorských předmětů ochrany. Jak totiž přímo plyne z ustanovení § 18 odst.3 autorského zákona, „[s]dělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování.“ 

30. Takto je tedy nezbytné, aby kolektivní správce, respektive jím pověřená osoba, v průběhu prováděné kontroly bez důvodných pochybností nejprve zjistil, zda prostřednictvím inkriminovaného zařízení (televizoru, rozhlasu apod.) vůbec může docházet k přenosu chráněných děl ke konečnému uživateli jakožto veřejnosti, jíž jsou předměty ochrany ‚sdělovány‘. Postačí přitom, pokud k tomuto přenosu může docházet, neboť takto již v případě restauračních zařízení vyvstává vysoká pravděpodobnost, že v určitých chvílích k přenosu skutečně dochází (podobně jako např. ve dříve zmiňovaných hotelových pokojích, kde v zásadě nelze ověřit, zda-li si hoteloví hosté skutečně televizor umístěný v pokoji zapnou – resp. ověřit lze, nicméně za cenu nežádoucího zásahu do práva na soukromí těchto hostů). Zde totiž míra pravděpodobnosti zásahu do autorských práv dosahuje natolik vysoké úrovně, že ji je možno v zásadě presumovat. Výjimkou by byla situace (která však v projednávaném případě nenastala), kdy by zmíněné „sdělování“ bylo bez dalšího dovozováno z pouhého umístění televizního přístroje v restauraci bez prokázání toho, zda tento přístroj vůbec je schopen efektivního přenosu (ad absurdum by například bylo nemyslitelné, aby podléhaly licenční smlouvě nefunkční televizory plnící pouze dekorativní funkci). Podobně dochází také k presumpci skutečnosti, že ke sdělování chráněných děl veřejnosti dochází po celou dobu, kdy mohlo být dotčené zařízení v provozu, neboť by bylo neakceptovatelným požadavkem na kolektivní správce, aby prokazatelně doložili, že skutečně docházelo k produkci chráněných děl po celou dobu, po kterou vymáhají dlužné licenční poplatky. Zde totiž vyvstává zřetelný veřejný zájem na ochraně autorských předmětů ochrany, v rámci něhož lze akceptovat určitou míru presumpce spočívající ve faktu, že funkční a provozuschopné zařízení je schopné zpřístupnit užití chráněných děl, a proto jeho provozovatel musí mít (za splněných dalších podmínek) uzavřenou platnou licenční smlouvu pro veřejnou produkci těchto předmětů ochrany, ve smyslu jejich „sdělování veřejnosti“." 

Plně znění nálezu.

Tisková zpráva. 

Děkujeme alumni ÚPT Filipu Horákovi za upozornění.