V návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-212/13, o kterém jsme Vás informovali, rozhodoval dne 25. 2. 2015 Nejvyšší správní soud.
Předběžná otázka, o které SDEU rozhodoval, směřovala primárně k definování rozsahu pojmu osobní potřeby podle §3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů. NSS toto rozhodnutí akceptoval, ale nakonec stejně rozhodl o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze i rozhodnutí předsedy ÚOOÚ. V rozhodnutí poukázal zejména na nekonzistentní správní praxi ÚOOÚ. Ta vyústila v potrestání, které bylo v rozporu s čl. 7, odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vybrané pasáže:
[51] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pochyby o významu čl. 3 odst. 2 druhé odrážky směrnice 95/45/ES, tedy předobrazu §3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, panovaly též na evropské úrovni. [...] Teprve Soudní dvůr tyto pochybnosti odstranil a čl. 3 odst. 2 vyložil.
[...]
[54] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí žalovaného, v rozhodnutí jeho předsedy i v rozsudku městského soudu je v přímém rozporu s jinými navenek prezentovanými názory obžalovaného. Daný rozpor se týká výkladu a aplikace §3 odst. 3 zákona o ochraně osobních údajů, konkrétně pojmu "výlučně pro osobní potřebu". [...]
[55] Policie ČR, Okresní ředitelství Třebíč, dne 28. 11. 2007 zformulovala dotaz, zda provoz kamerového systému stěžovatele spadá do působnosti zákona o ochraně osobních údajů, a zda je provozován legálně. [...] Žalovaný ve své odpovědi ze dne 18. 12. 2007, sepsané vedoucím samostatného oddělení registračního [...], k dopisu uvádí:
"[...] Takto provozovaný kamerový systém sám o sobě nepodléhá režimu [zákona o ochraně osobních údajů], jelikož se jedná o zpracování osobních údajů pro osobní potřebu ve smyslu §3 odst. 3 [...]."
[...]
[57] V prvostupňovém rozhodnutí v této věci ze dne 4. 8. 2008 žalovaný naproti tomu píše:
"[...] V souladu se shora uvedeným proto správní orgán dospěl k závěru, že předmětné zpracování osobních údajů není zpracováním prováděným pro osobní potřebu obviněného [...]."
NSS poté cituje i pasáže z výročních zpráv z roku 2008 a 2011, kdy se ÚOOÚ také vyjadřuje rozporuplně. NSS pak tedy konstatuje, že rozhodování v těchto typových věcech bylo ze strany ÚOOÚ "nepředvídatelné a svévolné" (bod 67). Problémem tak je situace "naprosté právní nejistoty vytvořené nejasným právem Evropské unie a toto právo implementujícím obsahově nejasným českým zákonem, v kombinaci s celkově nekonzistentní právní praxí žalovaného" (bod 113).
Plný text rozhodnutí zde.
Vyjádření ÚOOÚ je možné nalézt zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat