Ve svém rozhodnutí
21 Cdo 1771/2011 se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce možnosti sledování prohlížení webových stránek nesouvisejícíh s plněním pracovních úkolů zaměstnancem ze strany zaměstnavatele.
NS v judikátu podal výklad ustanovení § 316 zákoníku práce, které dovoluje zaměstnavateli
"přiměřeným způsobem kontrolovat" zákaz využívat výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky zaměstnancem pro osobní potřebu.
Z rozhodnutí NS:
"Z
uvedené právní úpravy zároveň vyplývá, že není vyloučeno, aby
zaměstnanec využíval výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně
výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační zařízení i pro svou
osobní potřebu, ale toliko se souhlasem zaměstnavatele. Tak může
zaměstnavatel souhlasit s tím, aby přidělený psací stroj byl použit i
pro napsání soukromého dopisu, aby služební telefon byl používán i k
soukromým telefonátům nebo aby přidělená výpočetní technika byla
používána i pro soukromé potřeby zaměstnance. Protože zákonem stanovený
zákaz používat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky
zaměstnavatele je absolutní, může zaměstnavatel souhlas k jejich použití
stanovit v libovolném rozsahu (od úplného souhlasu bez jakéhokoli
omezení, přes souhlas jen v určitém rozsahu časovém nebo věcném, až
třeba po souhlas jen k jednorázovému použití). Stanovení rozsahu
souhlasu k použití výrobních a pracovních prostředků zaměstnavatele pro
osobní potřebu zaměstnance (zaměstnanců) je zcela na vůli
zaměstnavatele.
Naproti tomu kontrola dodržování
uvedeného zákazu – jakkoli je právo na ni v zákoně zakotveno – nemůže
být zaměstnavatelem vykonávána zcela libovolně (co do rozsahu, délky,
důkladnosti apod.), neboť zaměstnavatel je oprávněn tuto kontrolu
provádět toliko „přiměřeným způsobem“. Protože zákon blíže nestanoví, co
je oním „přiměřeným způsobem“ kontroly, jedná se o právní normu s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Přitom soud patrně přihlédne zejména k tomu, zda šlo o kontrolu
průběžnou či následnou, k její délce, rozsahu, k tomu, zda vůbec a do
jaké míry omezovala zaměstnance v jeho činnosti, zda vůbec a do jaké
míry zasahovala také do práva na soukromí zaměstnance apod. Předmětem
kontroly samozřejmě může být toliko zjištění, zda zaměstnanec porušil
zákonem stanovený absolutní zákaz, ale s přihlédnutím k tomu, zda (jako v
projednávané věci) zaměstnavatel neučinil souhlas používat pro svou
osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně
výpočetní techniky a jeho telekomunikační zařízení a v jakém rozsahu;
půjde tedy jen o kontrolu nedodržení těch povinností, jež nebyly
zaměstnavatelem vyloučeny nebo zmírněny. Jedině takto provedená kontrola
může být považována za „přiměřenou“ a tedy i zákonnou (v souladu s
oprávněním podle ustanovení § 316 odst. 1 věty druhé zák. práce).
Zároveň je třeba mít na zřeteli, že, má-li zaměstnanec zakázáno užívat
majetek zaměstnavatele pro svou osobní potřebu a zaměstnavatel má právo
kontrolovat dodržování tohoto zákazu, musí mít zaměstnavatel také
možnost nějakým způsobem tuto kontrolu realizovat a získat případně
důkaz o nedodržování uvedeného zákazu.
Z pohledu shora uvedených
východisek bylo třeba v projednávané věci přihlédnout především k tomu,
že cílem (smyslem) kontroly prováděné zaměstnavatelem (žalovaným) nebylo
(jak správně uvedl odvolací soud) zjišťování obsahu e-mailových zpráv,
obsahu SMS nebo MMS, případně odeslaných či přijatých zaměstnancem
(žalobcem), nýbrž toliko zjištění, zda zaměstnanec (žalobce) respektuje
(a když nerespektuje, tak v jaké míře) zákaz užívat pro svou osobní
potřebu výpočetní techniku zaměstnavatele (žalovaného) včetně jeho
telekomunikačních zařízení, vyplývající ze zákona, a to s přihlédnutím k
zákazu „nepoužívat internetové stránky s pochybným či citlivým obsahem
nebo stránky typu on-line zpravodajství, sledování TV přes internet nebo
poslech rozhlasu přes internet, které mohou nadměrně zatěžovat
počítačovou síť a které nesouvisí s výkonem sjednané práce“
(vyplývajícímu z Pracovního řádu). Je tedy zřejmé, že prováděná kontrola
směřovala toliko k ochraně majetku zaměstnavatele. O soukromí
zaměstnance (o jeho osobnosti) jistě vypovídá i údaj o tom, které
internetové stránky sleduje, avšak podstatou kontroly nebylo toto
zjištění, nýbrž pouze zjištění, zda zaměstnanec (i žalobce) sledoval
takové internetové stránky, které s výkonem jeho práce nesouvisely (to
ostatně žalobce v průběhu řízení ani nepopíral). Proto je správný i
závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci provedený důkaz
„detailním výpisem aktivit login: Burget, za období 1. 9. 2009 - 30. 9.
2009“ není „nepřípustným“ důkazem; jde o důkaz pořízený v souladu se
zákonem (s ustanovením § 316 odst. 1 větou druhou zák. práce).
Na tom nemůže nic změnit ani
dovolatelem tvrzený rozpor s ustanovením § 316 odst. 2 zák. práce.
Uvedené ustanovení v první řadě dopadá toliko na případy zvláštní povahy
činnosti zaměstnavatele (což v projednávané věci nebylo ani tvrzeno) a
navíc se vztahuje jen na situace, kdy zaměstnanec buď se souhlasem
zaměstnavatele používá pro svou osobní potřebu zaměstnavatelovi výrobní a
pracovní prostředky (jak shora popsáno), nebo z nějakého důvodu používá
u zaměstnavatele své vlastní výrobní a pracovní prostředky včetně
výpočetní techniky či telekomunikačního zařízení (vlastní PC, notebook,
mobilní telefon, psací stroj apod.) a na všechny předměty a projevy
(soukromé povahy) zaměstnance. V projednávané věci se přitom jednalo o
kontrolu dodržování zákazu uvedeného v ustanovení § 316 odst. 1 zák.
práce, jejíž výkon zákon zaměstnavateli umožňuje, a nikoli o sledování
soukromí (soukromých aktivit) zaměstnance; míra zásahu do soukromí
žalobce (pokud vůbec nějaká) byla zcela zanedbatelná."
Přehlednou sumarizaci případu vypracoval Dr. Bukovjan.